Dohromady se dali už v roce 1997 a je trochu zázrak, že to The Libertines pořád táhnou dál. Dohertyho drogové eskapády a konflikty s frontmanem Carlem Barâtem totiž můžou za rozpad této formace z roku 2004. Po deseti letech se opět spojili a v roce 2015 jim vyšla deska "Anthems For Doomed Youth", kterou skalní fanoušci uvítali s otevřenou náručí. A nyní, po dalších devíti letech, přichází čtveřice se svou čtvrtou studiovkou.

"All Quiet On The Eastern Esplanade" obsahuje celkem jedenáct písní, na jejichž tvorbě se podíleli všichni členové. The Libertines tímto způsobem dokazují svou soudržnost - nabízejí posluchačům album, jehož vznik se obešel bez zbytečných konfliktů. Netřeba říkat, že se jedná o vzácnost. Že by se přece jen Pete Doherty vzpamatoval?

Studiovku, která byla v procesu už od roku 2022, otevírá loni vydaný singl "Run, Run, Run". Tento svižný banger přijali fanoušci nadšeně a hladově vyhlíželi další song.

The Libertines se totiž vrátili do svých starých kolejí a rozhodli se vsadit na to, co jim jde nejlíp. Skladby jsou protkané nápaditými slovními obraty, spousta z nich obsahuje narážky na britskou historii - třeba song "Merry Old England". Některé instrumentální pasáže a působivé riffy a sóla se dokonce podobají tomu, co známe od Oasis nebo The Kinks.

Pomalé momenty typu skladby "Man With The Melody", kterou doprovázejí orchestrální smyčce, se střídají s těmi energickými - třeba singlem "Oh Shit". U něj se zdá, že se při skládání melodie muzikanti inspirovali u legendárních Sex Pistols, což je nejvíc slyšet krátce po druhé minutě nahrávky. Také vám to připomíná "Anarchy In The U.K.?"

Předlohou pro následující "NIght Of The Hunter" se pro změnu stal balet "Labutí jezero". Není to poprvé, co některá britská parta spatřila múzu v této slavné Čajkovského kompozici. stačí vzpomenout na Public Image Ltd. "Baron's Claw" je pro změnu temná a matoucí písnička, nad kterou visí řada otazníků. Naráží snad text na muže jménem Baron von Raschke? Nebo se jedná jen o jakousi metaforu temné minulosti?

Loučení obstarává "Songs They Never Play...". Tento kousek se sice zrodil už v roce 2006, ale na album ho londýnská partička zařadila až nyní. A je to vlastně dobře. Písničky, které nikdy nehrají v rádiu drží pohromadě sounáležitost a nerozdělitelné přátelství, které definuje i celou desku. Skladba začíná pozvolna, aby se postupně přidávaly další a další nástroje, ale také ženský chorál. Později ho doplní i ten pánský a nakonec se vše vytratí za štěkotu psů. Je ale opravdu konec?

"All Quiet On The Eastern Esplanade" působí v mnohém rozporuplně. V jednu chvíli máte nutkání utíkat po londýnské ulici s Barâtem, Dohertym, Hassallem a Powellem za zády, abyste zamířili do nejbližšího klubu a poslechli si tuto sestavu naživo. Jenže pak vás zase rychle přibrzdí pomalejší melodie doplněné promyšlenými texty. Jde o jakousi zábavnou cestu do minulosti a zpět.

Čekání na nové album se jednoznačně vyplatilo, protože jeho zvukové krajiny jsou opravdu bohaté. Při poslechu si nemusíte říkat, že "to a ono" mohlo znít "tak a onak". Všechno je tak akorát a brzy možná zjistíte, že si některé melodie pobrukujete. Ocenit si zaslouží také texty, v nichž The Libertines nezapomínají být hrdými Brity.