Vyučil se sice elektromechanikem, ale věnuje se herectví a šestatřicet let je frontmanem jedné z nejoriginálnějších českých kapel Vltava. S výjimkou sedmileté pauzy, díky níž Robert Nebřenský zjistil, že bez Vltavy nemůže žít. Na posledním albu se poprvé obrací ke svému malému synovi i otci, jehož viděl naposledy asi jako čtyřletý.
Deska, která vám nedávno vyšla, se jmenuje Spass muss immer sein, což lze volně přeložit jako „sranda musí být“, ale je v ní i notná dávka melancholie. Jak moc se vám tím ústředním sloganem daří řídit v osobním životě? Jestli můžu, rád bych začal u písniček. Na desce je jich šestnáct a každá z nich v sobě má nějakou podobu „špásu“. Pravda, někdy trochu hořkého, někdy je to vlastně humor ve smutku. Ale každá ta skladba se tak či onak usmívá. A jestli já s těžkostmi bojuju s úsměvem? Asi jako každý člověk, někdy jo, někdy ne. Nejsem žádný mistr v řešení těžkých životních situací, naopak. Depresi si dokážu vyžrat až po konečky prstů. Je fakt, že když je situace opravdu těžká, humor pomáhá, ale ne vždy je k němu přístup. Já se spíš nejprve trápím, než směju. Naše deska ovšem nedává návod na život ve smyslu „budeme se smát a bude dobře“. Spíš vypráví, dává prožitky a staví je pod různá nasvícení. Patří tam i úsměv hořký, ironický, stejně jako laskavý či povznesený. Také se tam říká, že jak je vše v životě lidském vlastně směšné, tak to zase taková sranda není. Rozhodně tam nenajdete nějaké rakouské juchání.
Snil jsem, abych vůbec přežil svoje dětství, učňák a všechno kolem. Moje hlava byla místem, kam jsem se vždycky mohl uchýlit.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
